logo

Kateřina Vincourová | Touches of Innocence in the Past Reflections
curated by Jen Kratochvil
14 Nov – 12 Dec 2019
ZAHORIAN & VAN ESPEN Prague

“Young, beautiful, desirable. Men find her irresistible, but something is happening to her, something that she doesn’t quite understand, and soon, she will be swept up in a frantic fury of…REPULSION.”

When in 1965 back then 32 years old Roman Polanski made his first film outside of Poland, he became right away celebrated as a new star of international cinematography. The film was Repulsion starring Catherine Deneuve. Nowadays, and especially in the Anglo-American environment, is Repulsion perceived as a work of a sexual predator. Even though Polanski’s European audience is much more lenient in judging him in the light of continuously appearing allegations of sexual misconduct. Polanski himself, living for years in involuntary exile in France, feels to be treated unjustly as he illustrates in his latest film, “J’Accuse!” (“I accuse,” officially presented in English as “An Officer and a Spy”) depicting the story of Alfred Dreyfus, a French Army officer accused on the bases of falsified documents.

Repulsion tells a story of an attractive young woman consistently followed by unwanted gazes and non-consensual touches of men, gradually leading to a dramatic disintegration of her psyche. The constant aggressions in her life slowly transform into hallucinations and visions of repeated rape. The borderline between reality and imagination dissolves. Countless bodiless grabbing hands of men are piercing through the walls like branches of a homogenous impenetrable forest during a gale, leading Carol Ledoux (Deneuve) to total paralysis. If one of the pairs of hands belongs both literally and figuratively to the director himself is a crucial question of the current critique of the film.

***

Kateřina Vincourová’s oeuvre draws from the intimate environment of home translated through combinations of seemingly random found materials of quotidian usage into sculptural forms and installations. Composed with an intense inner tension or natural, yet on the first sight, unnoticeable instability. Stretched rubber bands, hair combs or drawstring underwear enter a fluid dialog with fragments of deconstructed fashion mannequins and other anthropomorphic holders as if taken out of a storefront of a haberdashery.

A stereotypical perception of an idea of home as a safe haven in the midst of stormy waters of the world around enters into a radical contrast with a reality of regular and for every human relationship typical and required conflicts. Situations which are literally hanging in the air without an adequate verbalization and reflection gradually form invisible volumes subjected to natural laws, specifically gravity. Their weight is mirrored on its surroundings and creates clear physical manifestations in the space.

Legs, hands, necks, and torsos are revealing themselves from the walls or the floor to absorb their vicinity as if there are not mere fragments but full bodies. Their movement in time is frozen like a jammed hourglass. Flags and rods are being held by invisible hands, which failed to come through and stayed hidden in the solid brick lining or temporary plasterboard partitions. The time oscillates and for brief moments also allows the merging of segments of possible pasts. The sun is rising behind the windows.

A potential of soft violence, which could also be a source of pleasure and joy, keeps the atmosphere tensed as the ribbons, fibers, and bands of Kateřina’s objects. Fragility, fluidity, ambiguity.

***

What Polanski brings into drastically naturalist depiction of a gradual escalation of psychosis leading to a murder, Kateřina approaches as a continuous daily process constructed around subtle suggestions. Hands petrified in the walls are not necessarily only a source of aggression and abuse, but also tools for ordinary activities, of a political protest, activism or just simple soft caresses. The parallel between both presents an additional layer of tension and potentiality for a variety of readings. But at the end of the day, such a connection is merely an arbitrary aid. Innocence, in this case, is not a naive state lacking awareness, but rather an informed and intentionally self-aware perception of the world around and its changes.

***

Kateřina Vincourová (1968) studied at the Academy of Fine Arts in Prague. She entered the Czech art scene in the post-revolutionary atmosphere of the 1990s, a period when Czech society was in transition to the market economy. She was one of the first artists who addressed the themes of expansion of the market, ecological issues, commercialisation, and consumerism. In 1997 she became the first female laureate of the Jindřich Chalupecký Prize. Subsequently (1999-2000) she received a stipend from DAAD (Deutscher Akademischer Austauschdienst) in Berlin which helped her to become established on the international scene. Of the latest exhibitions, we may mention  Moderna Museet in Stockholm, Kunsthaus Graz, Austria, Ujazdowski Castle in Warsaw,  American University Museum at Katzen Arts Center, Washingtone D.C., Moravian Gallery in Brno and National Gallery in Prague.

Kateřina Vincourová | V odrazu minulosti doteky nevinnosti 
kurátor: Jen Kratochvil
14.11. – 12.12. 2019
Zahorian & Van Espen Praha

“Young, beautiful, desirable. Men find her irresistable, but something is happening to her, something that she doesn’t quite understand, and soon, she will be swept up in a frantic fury of…REPULSION.”

Když v roce 1965 natočil tenkrát dvaatřicetiletý Roman Polanski svůj první zahraniční film Repulsion s Cathrine Deneuve v hlavní roli, jeho úspěch ho okamžitě umístil do role mezinárodně renomovaného režiséra. Dnes na Repulsion, zvlášť v anglo-americkém prostředí, nahlížíme jako na dílo sexuálního predátora, přestože evropské publikum k Polanského tvorbě nazdory pravidelně se objevujícím novým obviněním z nejpřijatelného chování vůči ženám přistupuje s větší tolerancí. Sám Polanski se po letech v nedobrovolné izolaci ve Francii cití být neprávem omezován, což ilustruje svým novým filem “J’Accuse!” (Žaluji!) o aféře Alfreda Dreyfuse, na základě zfalšovaných dokumentů ze špionáže obviněného důstojníka francouzské armády.

Repulsion vypráví příběh mladé atraktivní ženy neusále pronásledované mužskými pohledy a nežádoucími doteky, které postupně vedou k dramatickému rozpadu její osobnosti. Pravidelné agrese mužů v jejím nejbližším okolí se začínají projektovat do halucinací a vizí opakovaného znásilnění. Hranice mezi realitou a představami se postupně zcela ztratí. Nespočet těl zbavených hmatajících mužských rukou vystupuje ze stěn jako větve neprostupného lesa v divokém větru a vedou Carol Ledoux (Deneuve) k plné paralýze. Zda-li jeden pár z nich obrazně i doslovně patří samotnému režisérovi je klíčovou otázkou současné kritiky filmu.

***

Tvorba Kateřiny Vincourové čerpá z intimního prostředí domova převedeného skrze propojování zdánlivě náhodně nalezených předmětů denního užití do sochařských a instalačních forem velmi často komponovaných s krajní vnitřní tenzí nebo přirozenou, ač na první pohled neznatelnou nestabilitou. Napjaté textilní gumy, hřebeny nebo stahovací spodní prádlo vstupují do plyného hovoru s fragmenty dekonstruovaných oděvních manekýn a dalších antropomorfizovaných držáků vyňatých z výkladní skříně klasické galanterie.

Stereotyp vnímání domova jako klidného přístavu uprostřed rozbouřených vod okolního světa vstupuje do kontrastu s realitou pravidelných a pro jakýkoli mezilidských vztah typických a nutných konfliktů. Situace, které zůstávají doslova viset ve vzduchu bez patřičného verbalizovaní a reflexe postupně formují neviditelné hmoty podléhající základním přirodním zákonům a tedy i gravitaci. Jejich tíha se obrazí na svém okolí a vytváří jasné fyzické manifestace v prostoru.

Nohy, ruce, krky a torza se vyjevují ze stěn nebo podlahy a pohlcují celý svůj okolní prostor jako by nebyly jen fragmenty, ale kompletními těly. Jejich pohyb v čase je zmrazený jako zaseknuté přesýpací hodiny. Praporky a tyče drží neviditelné ruce, které ve své přesně vymezené časovosti nestihli projít skrz a zůstavají skryté v pevném cihlovém ostění nebo dočasné sádrokartonové přepážce. Čas osciluje a nechává průchod nejen tělům, ale i segmentům možných minulostí a za okny vychází slunce.

Potenciál drobného násilí, které ale může být zároveň zdrojem radosti udržuje atmosféru podobně napjatou jako jsou i stuhy, vlákna a napínáky Kateřininých objektů. Křehkost, fluidita, nejednoznačnost.

***

Co Polansky dovádí do drasticky naturalistického vyobrazení postupné eskalace psychózy vedoucí k vraždě na pomezí hororového formátu Vincourová zpracovává jako plynulý dennodenní proces postavený na nenávodném náznaku. Ruce zkamenělé ve stěnách zde nejsou nezbytně jen zdrojem agrese a zneužití, ale také nástroji bežných aktivit, stejně jako politického protestu, aktivismu nebo jednoduchého pohlazení. Paralela mezi obojím vytváří další úroveň napětí možného čtení výstavy, ale zároveň zůstává zástupnou pomůckou. Nevinnost v tomto případě není naivním nevědomím, ale poučeným a intencionálním vnímáním okolního světa a jeho proměn.

***

Kateřina Vincourová (1968) vystudovala na Akademii výtvarných umění v Praze. Vstoupila na českou uměleckou scénu v době optimismu ranných 90. let. Již v tomto období její tvorba reagovala na témata, která pro mnohé získala urgenci až mnohem později, ať už expanze globálního trhu, ekologické otázky, komercionalizace nebo konzumerismus. V roce 1997 se stala prvním ženskou nositelnou Ceny Jindřicha Chalupeckého. Mezi lety 1999 a 2000 získala stipendium DAAD v Berlíně, které jí pomohlo etablovat se na mezinárodní umělecké scéně.Svoji práci představila v řadě renomovaných institucí v zahraničí i v ČR, například v Moderna Museet ve Stockholmu, Kunsthaus Graz, Ujazdowski Castle ve Varšavě, American University Museum at the Katzen Arts Center ve Washingotnu D.C. nebo v Moravské Galerii v Brně a Národní galerii v Praze.