logo

Petra Feriancová | Phylum Porifera
3 Sept – 15 Oct 2021
Zahorian & Van Espen Prague

And so Jonah entered the lightless insides of the great fish, whale as they call it, which for a time was thought to be a white shark, or eventually a sperm whale. And there he met Pinocchio, traversing the ocean in the belly of Monstro, who listened, mesmerized, to Baron Munchausen playing grand piano on an upper deck of a pirate galleon swallowed by the very same beast. Oh, very well, I stand corrected; Jonas never entered the giant sea monster (equipped with four stomachs almost like a cow), he was actually swallowed. His adventurous exploration of all those soft tissues was not voluntary but forced, and so he had to be inventive enough to find his way out, just like all his companions. To enter the beast is rarely the heroes’ wish. Only when they realize that to slay such a wonder of Nature is impossible, because the protective outer shell is too strong, and the delicate innards alone are sufficiently vulnerable to let the weapon of choice do the damage that will save the day. I’m sorry, now I’m losing track; such an approach is usually taken to dragons rather than the wondrous creatures of the deep sea. Let’s go back there.

We humans are strange creatures. We hear a tale, no matter how horrific in nature, and suddenly there comes a wish, even if but an unconscious one, to experience it first-hand.
Though under controlled circumstances. We don’t wanna be swallowed, yet we would like to enter the unknown, oh for sure And so we did. With Jules Verne we went to the core of the Earth, or I don’t know how many miles under sea level. Yet all of that was “external.” So in 1966 there came a Fantastic Voyage to the insides of a fellow human being by means of a miniaturized ship. 1987′s Inner Space followed in those same footsteps, even though by then the exploratory vehicle was inspired by advanced versions of deep-ocean submarines and space modules equipped with robotic arms.

Yet those are still but tales and fruits of imagination. The true journey of mankind to the beast’s belly started in London in 1853, when the first public aquarium was opened. At that time, with its passion for everything exotic fuelled by voracious colonialism, the eager organizers and ecstatic visitors cared little whether the objects of their spectacular experience lived or not. So the fish kept dying in the oxygen-starved water tanks, being regularly replaced, since the show must go on. Technology has obviously evolved since then; our approach to nature also has also undergone some radical changes. Yet public aquariums even now do not provide the best-suited habitats for underwater life. The real-life experience of climate crises, and all those 4K multi-serialized David Attenborough shows presenting the demise of the richness of marine life, are shifting public perception. And who knows, one day in the not-that-distant future, those aquariums could be the only place where the one-time Nature’s abundance is conserved.

You enter. Voluntarily. You are a visitor. Expecting a specific type of spectacle. And a spectacle you will receive. (Though constrained by the physical limitations of a room in a 19th-century house.) You find yourself in the belly of a beast. Its polyurethane tissue almost seems to be in motion, as if the room were breathing. It could be just your steps making waves through the connected surfaces. But who knows? The light guides your path, which is a luxury Jonah would have hardly even have dreamt of. Pages of old National Geographics are conserved between glass plates, seemingly organized yet randomly placed. Same as the underwater elements, which might give a sensation of a Marine World theme park. You try to navigate based on learned experiences, yet things are strangely off.

You may try to invoke that rusty old grand piano, the wooden boy with a long nose, or even that biblical guy. But who cares about them? You’re all of them for a moment. Diving into an abysmal archive. Are those sponges? Phylum Porifera? Try washing your back with it and you’ll see. / Jen Kratochvil

Petra Feriancová was born in Bratislava, Czechoslovakia in 1977. In 2013, she represented Slovakia and the Czech Republic at the 55th Biennial of Venice In 2011 she was a resident at ISCP, New York, US, and in 2010, she was awarded the Oskar Cepan Prize for young visual artists organised by the FCS Foundation for a Civil Society.
Selected solo exhibitions include:
PHYLUM: PORIFERA, Zahorian Van Espen, Prague, CZ, Breeder, KINGDOM: AVES, Július Koller Society, Bratislava, SK, (both 2021), CUM NATURA, 5th edition of Hydrozoa, Centraleuropean gallery, Banská Bystrica, SK; Ego in habitat, Gilda Lavia, Rome, IT; She Was Unaware of her Borders, HDLU Mestrovic pavilion, Zagreb, HR; Fabvlae, Villa D’Este,Tivoli, IT (all 2020); Lebenswelt, Significant Other, Vienna, AT (2019); Personale, Gilda Lavia, Rome, IT; Klaviatura, Viltin, Budapest, HU; I Am Losing My Beauty Together With My Interest in Beautiful Things, Baril, Cluj, RO; Becoming Animal, Tenderpixel, London, UK (all 2018); Systems, Individuals and Measuring Tools, Bòlit Centre d’Art Contemporani, Girona, SP; Survivals, Relicts, Souvenirs, Apoteka, Dignano, Croatia, HR; An Exhibition on Doubt, MAN_Museo d’Arte Provincia di Nuoro, IT; (all 2016); Vulnerable, Yet Everlasting, Viltin Gallery, OFF Biennale Budapest, HU (2015); Things that Happen, and Things that are Done. On Beginnings and Matter, Fondazione Morra Greco, Naples, IT (2014); Still the Same Place, An Order of Things (with Zbynek Baladrán), Czech and Slovak Pavilion, Venice Biennale, IT (2013); A Study of the Secondary Plan, Dumb, The House Of Arts, Brno, CZ (2012); Postsriptum to Childe Harold’s Pilgrimge, Slovak National Gallery, Bratislava, SK (2011); Theory of a City or the Possibilities of an A4, ISCP, New York, US (2011).

Petra Feriancová | Phylum Porifera
3 Sept – 15 Oct 2021
Zahorian & Van Espen Prague

A tak Jonáš vstoupil do temných útrob veliké ryby zvané velryba, o níž se jednu dobu říkalo, že to byl spíše žralok bílý a pak zase vorvaň obrovský. A tam potkal Pinocchia, který se plavil přes oceán v břiše nestvůry a očarovaně naslouchal Baronu Prášilovi, jak hraje na křídlo na horní palubě pirátské galeony, již pohltila tatáž obluda. No dobrá, opravte mne, Jonáš do toho mořského obra (se čtyřmi žaludky, skoro jako kráva) nevešel, ve skutečnosti byl spolknut. Jeho dobrodružné putování všemi těmi měkkými tkáněmi nebylo dobrovolné, nýbrž nucené, a tak musel prokázat značnou vynalézavost, aby se opět dostal ven, stejně jako jeho druzi. Hrdina se v nitru takové nestvůry obvykle neocitá o své vůli. To až teprve když si uvědomí, že ten div přírody nelze udolat zvenčí, neboť jeho ochranný plášť je příliš silný a jediné zranitelné místo jsou právě měkké útroby, jimiž může hrdinova zbraň proniknout a zachránit tak situaci. Omlouvám se však, tady už ztrácím souvislost – tato metoda se obvykle uplatňuje vůči drakům a nikoli podivuhodným tvorům mořských hlubin. Vraťme se k nim.

My lidé jsme zvláštní bytosti. Když slyšíme nějaký příběh, i kdyby byl sebeděsivější, hned se v nás rodí touha, byť často nevědomá, zažít ho na vlastní kůži. V kontrolovaných podmínkách, ovšem. Spolknuti být nechceme, ale přece bychom tak rádi vstoupili do neznáma, to ano. A také jsme se tam vydali. Spolu s Julesem Vernem jsme se vypravili do středu země, či bůhvíkolik tisíc mil pod moře. Všechny tyto výpravy však byly cestami za „vnějškem“. A tak se v roce 1966 uskutečnila Fantastická cesta do nitra člověka pomocí miniaturního plavidla. V roce 1987 v jejích šlépějích pokračoval Vnitřní vesmír – tady už byl ovšem průzkumný koráb inspirován technicky nejvyspělejšími hlubokomořskými ponorkami a vesmírnými moduly vybyvenými robotickými rameny.

To jsme ale stále v hájemství bájí a příběhů, výplodů fantazie. Skutečná cesta člověka do útrob započala v roce 1853, kdy se v Londýně otrevřelo první veřejné akvárium. V té době, poháněna nenasytným kolonialismem, vrcholila vášeň pro všechno exotické a horliví organizátoři ani nadšení diváci se příliš nestarali o to, zda exponáty, které jim poskytují strhující podívanou žijí, či nikoli. A tak ryby v nádržích s nedostatkem kyslíku hynuly a byly pravidelně vyměňovány, protože show přece musí pokračovat. Technologie od oněch dob samozřejmě vyspěla, i náš vztah k přírodě se v mnoha směrech radiálně posunul. Veřejná akvária však přesto ani dnes neposkytují nejvhodnější prostředí pro podmořský život. Reálná zkušenost s klimatickou krizí a všechny ty seriály Davida Attenborougha, které nám v ohromujícím rozlišení ukazují bohatství zanikajícího mořského života, postupně mění veřejné mínění a vnímání. A kdo ví, možná jednou – v budoucnosti nikterak daleké – budou tato akvária jediným místem, kde bude zaniklé bohatství přírody zachováno.

Vstupujete tedy – dobrovolně, jako návštěvník, s očekáváním určitého druhu podívané. A podívané se vám dostane (i když nutně s omezením daným fyzickými limity místnosti v budově z 19. století). A ocitnete se přímo v útrobách. Zdá se, že tkáň z polyuretanu se hýbe, jako by místnost dýchala. Možná to jen propojené povrchy rozpohybovaly vlny šířící se vašimi kroky. Ale kdo ví? Cestu vám ozařuje světlo, což je luxus, o jakém se Jonášovi v břiše velryby ani nesnilo. Ve skleněných vitrínách tu jsou uchovány stránky starých vydání časopisu National Geographic, působí uspořádaně, jejich rozmístění je však náhodné. Podobně se zde objevují prvky podvodního života, které mohou evokovat atmosféru zábavního parku věnovaného podmořskému světu. Snažíte se zorientovat podle zažitých znalostí, ale něco vám tu nesedí, zkušenost je tu jaksi mimo.

Můžete se pokusit vyvolat z paměti ten zvetšelý klavír, tu dřevěnou figurku s dlouhým nosem či snad dokonce toho týpka z Bible. Ale koho zajímají? Na chvílku se stáváte jimi všemi. Noříte se hluboko do propasti archiválií. Co to tu vidíte? Jsou to houby? Phylum Porifera? Zkuste si s nimi umýt záda a uvidíte. / Jen Kratochvil

Petra Feriancová (1977) sa narodila v Bratislave, Československo.
V roku 2013 reprezentovala Slovensko a Česko na 55. bienále v Benátkach.
V roku 2011 bola rezidentkou v ISCP, New York, USA a v roku 2010 jej bola udelená cena Oskara Čepána pre mladých vizuálnych umelcov, ktorú organizuje Nadácia FCS (The Foundation for a Civil Society).
Medzi vybrané samostatné výstavy Petry Feriancovej patrí:
PHYLUM: PORIFERA, Zahorian Van Espen, Praha, CZ, Chovateľ, KINGDOM: AVES/Ríša vtákov, Július Koller Society, Bratislava, SK, (obe 2021), CUM NATURA, Stredoslovenská galéria, Banská Bystrica, SK; Ego in habitat, Gilda Lavia, Rome, IT; She Was Unaware of her Borders, HDLU Mestrovic pavilion, Zagreb, HR; Fabvlae, Villa D‘Este,Tivoli, IT (všetky 2020); Lebenswelt, Significant Other, Vienna, AT (2019); Personale, Gilda Lavia, Rome, IT; Klaviatura, Viltin, Budapest, HU; I Am Losing My Beauty Together With My Interest in Beautiful Things, Baril, Cluj, RO; Becoming Animal, Tenderpixel, London, UK (všetky 2018); Systems, Individuals and Measuring Tools, Bòlit Centre d’Art Contemporani, Girona, SP; Survivals, Relicts, Souvenirs, Apoteka, Dignano, Croatia, HR; An Exhibition on Doubt, MAN_Museo d’Arte Provincia di Nuoro, IT; (všetky 2016); Vulnerable, Yet Everlasting, Viltin Gallery, OFF Biennale Budapest, HU (2015); Things that Happen, and Things that are Done. On Beginnings and Matter, Fondazione Morra Greco, Naples, IT (2014); Still the Same Place, An Order of Things (with Zbynek Baladrán), Czech and Slovak Pavilion, Venice Biennale, IT (2013); A Study of the Secondary Plan, Dumb, The House Of Arts, Brno, CZ (2012); Postsriptum to Childe Harold’s Pilgrimge, Slovak National Gallery, Bratislava, SK (2011); Theory of a City or the Possibilities of an A4, ISCP New York, USA (2011)